Osobnosti

Generál Heliodor Píka5. 3. 2008

* 3. 7. 1897 - Štítina
+ 21. 6. 1949

Divizní generál (armádní generál in memoriam)
zástupce náčelníka Hlavního štábu
protiprávně popraven

"Národu, který si neváží hrdinů, hrozí, že nebude žádné mít, až je bude skutečně potřebovat."

Heliodor Píka se narodil ve Štítině v rodině chudého venkovského koláře. Po ukončení obecné školy absolvoval gymnázium v Opavě. Již v říjnu 1914 však místo plánovaných studií na Karlově univerzitě nastoupil jako jednoroční dobrovolník k 15. zeměbraneckému pluku v Opavě. Po absolvování školy záložních důstojníků odešel v dubnu 1916 na frontu. Po dvou měsících však přechází u městečka Berestečka frontu a dostává se do ruského zajetí. Během první světové války působí v různých funkcích v našich legiích v Rusku a ve Francii.

Po návratu do Československa se Heliodor Píka podílel na obsazování Slovenska. V letech 1919 až 1920 absolvoval Vojenskou pěchotní školu v Saint Cyr ve Francii a o pět let později dokonce Vysokou válečnou školu v Praze. Působil ve vojenském školství a v celé řadě štábních funkcí. Později nastoupil do funkce vojenského atašé v Rumunsku. Kontakty, které v této zemi získává, využije během druhé světové války při pomoci českým vojákům prchajícím z protektorátu tzv. balkánskou cestou.

Po nacistické okupaci opouští již 29. března 1939 s vědomím generála Syrového protektorát. Od prezidenta Edvarda Beneše má získat pokyny pro domácí odboj. V dubnu 1940 je Benešem pověřen organizací zahraničních akcí z Rumunska. A tak se opět vrací do Bukurešti. Z koncentračního tábora u Černého moře se mu podaří osvobodit československé Židy. Uprchlíky z protektorátu vybavuje dokumenty a odesílá do zahraniční armády. Tam s jeho pomocí odchází i sto zbrojních techniků, kteří se původně měli vrátit z Rumunska do protektorátu.

Pod Píkovým vedením byla vytvořena předsunutá vojenská odbočka zahraničního odboje Dora. To už se ale i nad Rumunskem zatahují černé mraky. K moci se dostává Železná garda. V říjnu 1940 je Píka i se svými spolupracovníky zatčen. Také tentokrát mu ale pomohou jeho předválečné kontakty. A tak je osvobozen a se svými kolegy přepraven do Istanbulu. V Turecku pracuje se stejným posláním jako předtím v Rumunsku. Z Istanbulu se stává důležité centrum našeho zahraničního odboje. Po přepadení SSSR se Píka stává náčelníkem Čs. vojenské mise v Moskvě. Zde se pro svůj čestný postoj a podporu prezidenta Beneše často dostává do rozporů s vedením komunistického odboje a sovětskými orgány. Bez ohledu na to ze všech sil pracuje pro československý odboj. Pomáhá budovat naše jednotky v Sovětském svazu. Odměnou mu je povýšení do hodnosti brigádního generála, ke kterému dochází v lednu 1944.

Po válce působí Píka ve funkci zástupce náčelníka Hlavního štábu a čs. představitele na mírové konferenci v Paříži. Na základě vykonstruovaného obvinění byl však v květnu 1948 zatčen, protiprávně odsouzen a popraven. Rehabilitován byl až v roce 1968. In memoriam je vyznamenán Řádem M. R. Štefánika.

Od roku 1991 nese na jeho počest jméno i místní základní škola a Píkovo jméno i vztah k rodné obci pak spojuje obec s opavskou Výcvikovou základnou logistiky generála Píky. V roce 1997 vydala obec k připomenutí jeho památky dvě pamětní medaile.

Ludmila Hořká - Marie Holubková5. 3. 2008

* 26. 4. 1892 Dvořisko
+ 4. 10. 1966 pochována na Štítině

Spisovatelka – básnířka a prozaička, sběratelka lidové slovesnosti, zakladatelka souboru lidové tvořivosti.

Narodila se v rodině chalupníka Benjamína Holubka (* 17. 12. 1863) na Dvořisku č.p. 5 a jeho manželky Johany (* 24. 6. 1865), dcery Jana Haidera, chalupníka na Dvořisku, a jeho ženy Anny roz. Fechnerové. Rodiče byli sezdáni 11. 2. 1890. Na rakousko-pruském pomezí chodila jejich dcera Marie do německé školy v Kravařích a české školy ve Štítině. Nedostalo se jí odpovídajícího vzdělání k činnosti literáta a život se s ní nemazlil. Její otec Benjamín Holubek se na chalupnickou Haiderovu usedlost ve Dvořisku přiženil z Kravař. Snažil se mít mužského potomka za každou cenu, třikrát se jeho manželce Johaně narodil syn (1890, 1893, 1896), vždy jej pojmenovali po otci Benjamínem a vždy krátce po narození zemřel. A když její matka 18. 8. 1903 zemřela na tuberkulózu, měla budoucí spisovatelka 11 let a musela se již starat o domácnost. Otec, který na sklonku 19. stol. začal provozovat hostinskou živnost, se sice vzápětí oženil podruhé, ale taktéž velmi brzy, 1. 10. 1915, zemřel na souchotiny. Marie jako nejstarší jeho dítě převzala vedení otcova hostince a starala se o tuto živnost až do r. 1938. Provdala se sice za zedníka Šindeláře, ale neměla v něm přílišnou oporu pro jeho častou nezaměstnanost. Snad pro tento trpký životní osud si v literárním světě zvolila pseudonym „Ludmila Hořká“. Patřila k horlivým čtenářkám a hospůdka, kterou vedla, jí byla velkým divadlem, kde naslouchala lidovým písním, vyprávěním místních zkazek a pověstí. Vše si zapisovala, ale její zápisy spálila nevraživá macecha. Všímala si všech projevů jejich krajanů, hlučínských Moravců, projevů jejich lidového umění, sama chodila v kroji, těšily ji staré výšivky, po předcích si schovávala nádherné čepice. Stala se sběratelkou lidové slovesnosti. Po vzniku ČSR byla členkou odbočky národopisného sdružení Sedlišťan a sama ustavila soubor lidové tvořivosti. Psala články do časopisů Moravec, Náš domov, Naše Slezsko, Moravská orlice a Radostná země. Z jejích bohatých sběrů byl publikován jen zlomek. V rukopise zůstala např. sbírka 127 lidových písní. Národopisný zájem přivedl Hořkou k literární tvorbě, ve které dominovalo Hlučínsko. K němu se vztahuje národopisná románová trilogie s autobiografickými prvky: „Doma“ (1943), „Řeka“(1946) a „Dolina“(1962). K této románové kronice se přimyká novelistická tvorba: baladicky laděný příběh ženy „Bejatka“ (1959) a trpký životní úděl prostých žen „Mezivodky“ (1962).

Orientace na český kulturní život jí přinesla nepřátelský postoj „Hlučiňáků“, takže na sklonku třicátých let na čas opustila rodnou hroudu a přesídlila do Prostějova. Po komunistickém převratu 1948 obdržela zákaz publikační činnosti a mohla opět psát až koncem padesátých let.

Ivan Kubinec5. 3. 2008

* 26. 4. 1923 Novoselice, o. Tjačevo, Ukrajina
+ 18. 4. 1945 Štítina

- příslušník 1. československé tankové brigády v SSSR

Prof. PhDr. Arnošt Lamprecht5. 3. 2008

* 19.10.1919 Štítina
+ 2.5.1985

- univerzitní profesor, bohemista 

Dialektolog, představitel historické fonologie; proděkan fakulty a prorektor univerzity, vedoucí katedry českého jazyka, slovanské, indoevropské a obecné jazykovědy na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně, externí vedoucí brněnské pobočky Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd, od roku 1955 člen redakce časopisu Slovo a slovesnost; narodil se v rodině zedníka, po absolvování opavského gymnázia začal roku 1938 studovat filologii na brněnské filozofické fakultě, byl žákem F. Trávníčka, B. Havránka, A. Kellnera a V. Machka, po ukončení druhé světové války se na fakultu vrátil a studoval zde češtinu a ruštinu, v roce 1945 vstoupil do KSČ, v letech 1947-1949 učil na brněnských gymnáziích, poté byl povolán zpět na fakultu jako asistent slovanského semináře, v roce 1957 byl jmenován docentem a v roce 1962 profesorem českého jazyka a srovnávací jazykovědy; zabýval se srovnávací slovanskou jazykovědou a dialektologií, při zpracování nářečního materiálu uplatňoval jazykově-zeměpisnou metodu i systémový přístup, zajímal se o stav a historii pomezních nářečích, konfrontoval nářeční systémy se systémem spisovného jazyka, a to v aspektu synchronním i diachronním, věnoval se také historické fonologii, dokázal vyložit z vnitřních rozporů příčiny fonologických změn a odhalit jejich důsledky pro mikrosystémy hierarchicky nadřazené.

Vychoval stovky studentů, doktorandů a vědeckých aspirantů. Ke své rodné Štítině a svému Slezsku se hlásil po celý život.

Bibl.: Středoopavské nářečí. SPN, Praha 1953; Slovník středoopavského nářečí. Krajské nakladatelství v Ostravě, Ostrava 1963; České nářeční texty. SPN, Praha 1976; spolu s D. Šlosarem a J. Bauerem Historický vývoj češtiny: hláskosloví, tvarosloví, skladba. SPN, Praha 1977; spolu s D. Šlosarem a J. Bauerem Historická mluvnice češtiny. SPN, Praha 1986; Praslovanština. Univerzita J. E. Purkyně, Brno 1987. Liter.: Grepl M., Za profesorem Arnoštem Lamprechtem, NŘ 68, 1985, s. 262-265; Večerka R., Za profesorem Arnoštem Lamprechtem, SaS 46, 1985, s. 340-342.

František Zíka5. 3. 2008

* 2. 12. 1869 Dobrá Voda (o. Pelhřimov)
+ 6. 12. 1931 Opava

- zemědělský ekonom, politik 

Poslanec Revolučního národního shromáždění, předseda Slezské zemědělské rady, Jednoty českých hospodářských společenstev, správní rady Moravské agrární banky, Minervy – továrny na šicí stroje, Slezské průmyslové společnosti, Ústřední hospodářské společnosti, Zemědělské jednoty Republiky československé, Centrálního hospodářského skladiště.

Hajného syn František Zíka z Vintířova se přiženil s Kateřinou Plášilovou na původně selskou rychtářskou usedlost č. p. 1 v Dobré Vodě u Pacova. Měli spolu 4 děti, z nichž František byl prvorozený, a proto předurčený k hospodaření na otcovském gruntě. Proti vůli svých rodičů se rozhodl pro studijní dráhu i na vlastní účet. V Českých Budějovicích absolvoval rolnickou školu, potom kurzy pořádané Zemským vyšším hospodářským ústavem v Táboře a lihovarnickou školu v Praze. Posléze nastoupil na místo správce lihovaru čížkovského panství. Touha po dalším vzdělání jej přivedla na místo hospodářského správce statku Klíše u Ústí n. L., aby mohl při zaměstnání ještě vystudovat Zemský vyšší hospodářský ústav v Děčíně-Libverdě. Po jeho ukončení nastoupil místo melioráře při technické kanceláři Zemědělské rady pro Království české v Praze. V konkurzu 18. 10. 1897 u barona Karla svob. p. z Rolsbergu získal posléze místo tajemníka Ústřední hospodářské společnosti v Opavě.

Ve vypjatém nacionalistickém prostředí pochopil, že je nutné práci obrozenců vyztužit hospodářskou činností a tu právě on ve velké míře ve Slezsku vykonal jako předseda Ústřední hospodářské společnosti (od r. 1909), zakladatel Jednoty hospodářských společenstev (1901), Centrálního hospodářského skladiště pro Slezsko a Moravu v Opavě (1902), prezident správní rady Moravské agrární banky. Stál v čele Slezské průmyslové společnosti, Zemědělské jednoty Republiky československé, správní rady Minervy, továrny na šicí stroje, Jednoty živnostníků, zakládal zemědělské a hospodářské školy v Klimkovicích, Kateřinkách, Kravařích a Opavě, družstevní mlékárny v Opavě, Jakartovicích a Ostravě, lihovary v Milostovicích a Novém Dvoře, Slezskou obchodní zádruhu v Opavě, drožďárnu v Třebovicích, řadu ovocnářských školek, pastvin mladého dobytka. Organizoval akce zcelování půdy v Milostovicích, Zlatníkách, Hlavnicích, Kylešovicích, Oticích. Podílel se na založení zemědělského muzea v Opavě, založil a redigoval časopis Zemědělské a družstevní rozhledy (1906). Byl členem Vyživovací rady ve Vídni za 1. svět. války, byl zvolen předsedou agrární strany ve Slezsku (1911), prezidentem Slezské zemědělské rady v Opavě a Bratislavě (1920), byl členem zkušebních komisí Vysoké školy zemědělské v Brně, Českého učení pro vědy politické v Praze, zpravodajem Státního úřadu statistického v Praze.

Oženil se 7. 5. 1901 ve Stěbořicích s Anežkou Hulvovou, dědičkou usedlosti č. p. 1 v Milostovicích, kterou později vyměnili za zbytkový statek Štítinu. Měl 4 děti, nichž dvě dcery, podobně jako on podlehly zákeřné chorobě TBC.

Prof. PhDr. Josef Vašica5. 3. 2008

* 30. 8. 1884 Štítina
+ 11. 4. 1968 Praha

- český filolog, literární historik, překladatel a kněz, který významným způsobem přispěl k poznání české literatury období baroka 

Život a dílo Josefa Vašici

Narodil se 30. 8. 1884 ve Štítině u Opavy do rodiny Františka Vašici a Marianny rozené Glabazňové. Brzy po narození nejstaršího a jediného syna se rodina odstěhovala do Mokrých Lazců a v roce 1894 pak do Opavy. Otec Vašici byl kolářským mistrem, ve svém volném čase pak hrál na housle, basu a klarinet. Své umění měl možnost předvádět na koncertech. Při jedné takové příležitosti se seznámil s ředitelem opavského gymnázia Vincencem Praskem, kterému se chlubil nadaností svého syna. Josef byl pozván na přezkoušení, jehož výsledkem bylo přijetí na tuto školu. Po maturitě v roce 1902 se Josefovi rodiče přestěhovali do Klimkovic, kde působil bratr Marianny Msgre Eustach Glabazňa jako farář a děkan, který měl podstatný vliv nejen na celou Josefovu rodinu, ale i na jeho samotného. Pod jeho vlivem se Vašica rozhodl ke studii teologie na Cyrilometodějskou fakultu v Olomouci. Jeho touhou bylo v té době byla pastorační činnost mezi prostým lidem někde na vesnické faře. V roce 1906 byl vysvěcen knězem a jako prefekt na arcibiskupském gymnáziu strávil školní rok 1906-1907 v Kroměříži. O rok později byl vyslán svými představenými na vídeňskou univerzitu, aby studoval slovanskou filologii. Měl učitele slavných jmen: Vatroslav Jagiće, Milana Rešetara, Konstantina Jirečka a Václava Vondráka. Studia ukončil Josef Vašica roku 1911 předložením disertační práci Das Olmützer Evangelistar in seiner Sprache und Entstehung (Olomoucký evangeliář, jeho jazyk a jeho původ), v níž se snažil dokázat vliv staroslověnského biblického překladu na překlad staročeský. Do těchto let také spadá jeho seznámení s Josefem Florianem, působícím ve Staré Říši na Moravě. Toto přátelství pro mladého Vašicu mnoho znamenalo a ovlivnilo též významně jeho literární zájmy, zejména o české baroko. Z Vídně odchází učit na arcibiskupské gymnázium do Kroměříže. V roce 1919 přijal nabízené místo na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci, kde vyučoval staroslověnský jazyk a literaturu. Habilitoval se prací Staročeské evangeliáře. Vašica na této fakultě působil jako soukromý docent, mimořádný a posléze řádný profesor až do roku 1937. Tehdy, když známý pražský slavista prof. Vajs odešel do důchodu, nastoupil na jeho místo řádného profesora „staroslověnského překladu Písma svatého a liturgie slovanské" na pražské teologické fakultě. Od roku 1939 se však tato fakulta stala obětí nepříznivých dějinných událostí : po šest let za německé okupace byly české vysoké školy zavřeny, za komunistické vlády pak roku 1950 byla pražská teologická fakulta zrušena. Profesor Vašica byl v těchto těžkých dobách odkázán na velmi skromný život, snášel však svůj osud s obdivuhodnou statečností a vyrovnaností. Věnoval se plně vědecké práci, právě z padesátých a šedesátých let pocházejí jeho nejvýznamnější práce z oblasti staroslověnského jazyka a písemnictví. Až do své smrti 11. dubna 1968 pracoval velmi aktivně v redakci Slovníku jazyka staroslověnského, pro nějž připravil a nově interpretoval zejména právní památky. Byl pohřben ve slezských Klimkovicích , ale po zrušení hřbitova byly jeho ostatky přeneseny na Velehrad.

Za těmito vnějšími suchými obrysy hlavních životních dat se skrývá však mnohem rozmanitější a nesmírně bohatý vnitřní vývoj a růst, který nám zčásti prozrazuje Vašicovo literární dílo. Psal nejen věci odborné, ale také popularizující, seznamující i vědecky neškoleného laika s novými objevy. Jeho práce vznikaly na základě potřeby, střídal díla krátká i rozměrná, stati a studie, články a poznámky, referáty a posudky. Publikoval v několika odborných časopisech a kulturních periodikách např. Hlídka, Časopis katolického duchovenstva, Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, Acta Academiae Velehradensis, Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci, Listy filologické, Časopis pro moderní filologii, Slovo a slovesnost, Byzantinoslavica, Slavia, staroříšské Floriánovy Archy, Tvar, Život, Lumír, Akord, Řád, Našinec, Slezský sborník, Rozmach, Jitro, Na hlubinu, Lidové noviny, Lidová demokracie, Svobodné noviny, Vyšehrad a v dalších včetně zahraničních : Slavjanskaja filologia (Moskva), Slavistična revija (Lublaň), Illustrazione Vaticana (Roma) aj.

Za vědecké zásluhy byl jmenován papežským komořím. Udržoval těsné kontakty s mnohými osobnostmi své doby. Před druhou světovou válkou se významně a dlouhodobě podílel na překladatelské a vydavatelské činnosti pro edice J. Floriana ve Staré Říši na Moravě.

V prvním období se Vašicovo bádání soustřeďovalo na staročeské překlady biblických textů a prokázání možného vlivu staroslověnského překladu Písma na ně. Tato otázka byla takřka jeho badatelským životním úkolem. Řeší otázky, zda staročeské překlady biblickým textů vycházejí z cyrilometodějské tradice, nebo zda se nevycházelo z jiných pramenů, z nového nezávislého překladu podle latinské Vulgaty. Zabýval se problematikou vývoje a ustálení ústního podání biblických příběhů, jejich sepsáním a konečnou podobou. Snažil se o kritické vydání staročeského biblického textu, zachovaného jednak v evangeliářích a v žaltářích, jednak v celých biblických souborech. Veškeré své názory a poznatky o této problematice uveřejnil v monografii Staročeské evangeliáře, věnované památce prof. V. Vondrákovi. Všechny Vašicovy studie o staročeském překladu biblickém jsou práce průkopnické. Sice se Vašica opírá o své předchůdce, ale užívá nových nástrojů zkoumání, staví problémy do nového světla. Vašica dokázal, že naše nejstarší biblické překlady jsou uměleckými díly staročeské prózy i poezie, které pak ovlivnily řeč kazatelskou a lidovou.

Výzkumy o staročeské bibli přivedli Vašicu také do naší gotické literární epochy, z které připomenul některá zapomenutá díla jiné zase objevuje a nově vykládá např. Naučení rodičům z r. 1928 a 1946, Zrcadlo marnotratných, 1940, a Traktátec o štěstí, který se jmenuje Pán rady, 1944.

Vrhá se do dalších ještě dosud neprobádaných oblastí - staroslověnské vzdělanosti. V pracích s touto tematikou opět s filologickou důkladností nově osvětlil původ a předpokládané osudy dochovaných rukopisů. Seznamuje také čtenáře se životy obou apoštolů, se skladbami na jejich počest složenými, se statěmi jiných autorů o této problematice. Z obecně historického hlediska je staroslověnské liturgii věnováno dílo Slovanská bohoslužba v českých zemích. Studie vydané v souboru Literární památky epochy velkomoravské se zabývají především osobnostmi Konstantina a Metoděje, jejich významem a literárním odkazem (překladem Starého a Nového zákona). Převratným pro světovou slavistiku se stal Vašicův objev, že cyrilometodějským obřadem byla tzv. liturgie sv. Petra. Liturgická a filologická hlediska Vašica se zdarem kombinuje a uplatňuje též při řešení jiných problémů církevněslovanského písemnictví. Pomocí těchto metod se mu podařilo české hlaholské literatuře přisoudit také Staroslovanskou legendu o sv. Vítu a mladší emauzské Krakovské zlomky hlaholské.

V pozdějších letech, zejména v době spolupráce se staroříšským vydavatelem J. Florianem, se jeho pozornost obrátila k literárním památkám doby barokní. Z období temna, tradičně dosud považovaného za úpadek českého jazyka a literatury, vyzdvihoval opomíjená či zapomenutá díla básnická ( objevil velikost B. Brídla), stejně jako homiletika významných kazatelů (B. H. Bilovský, O. F. de Waldt, F. M. Krum), knihy katechismů a modliteb. Rozbor literární tvorby mu byl argumentem, s níž se obracel proti konvenčnímu postoji literární historie a jejímu kritickému hodnocení živlu protireformačního, zejména jezuitského. Katolickému duchovenstvu této doby poprvé přiznal roli nositele kulturních hodnot, poukazoval na umělecký odkaz baroka a prokazoval platnost ideje o kontinuitě českého literárního a jazykového vývoje. Své hlavní barokní studie uveřejňované do r. 1938 shrnul Vašica v knize České literární baroko.Ve třech kapitolách shrnuje barokní písemnictví ve třech formách v poezii, asketice a homiletice.
V oddíle o poezii je dominantním objektem básník Brídel/ , ale vedle něho je věnována pozornost též Felixi Kadlinskému, Janu Kořínkovi a je zde také poukázáno k nutnosti zkoumat i jiné osobnosti. Do této části je zařazena i studie Legenda svatoivanská, která vznikala jako doprovod k vydání Brídlova „Života sv. Ivana", kterou nalezneme v doslovu. Spousta historiků se zdráhá přijmout a uznat Vašicův pokus o rehabilitaci historické osobnosti záhadného poustevníka Ivana např. F. M. Bartoš, V. Flajšhans nebo R. Urbánek.
V oddíle asketika/2 upozorňuje na zanedbávanou část naší barokní kultury a to jsou modlitební knížky, katechismy a jiné náboženskovzdělávací spisy.

Závěrečný třetí oddíl/3 o homiletice je věnován dalšímu opomíjenému literárnímu druhu našeho baroka, totiž kázání jako projevu literárnímu a jako nejdůležitější složce českého barokního písemnictví.

Vašica se ze všech autorů zabývající se barokní dobou nejvíce ponořil do hloubky vlastní literární produkce této doby a vytěžil z ní mnoho nových poznatků. Je zde vidět, že rozumí dokonale obsahu baroka a jeho církevním souvislostem a že sleduje se soustavnou pozorností jeho stylový výraz v české řeči. Vašicův vyvinutý kritický smysl umožňuje revidovat mnoho dosavadních omylů nejen názorných, ale i věcných (např. opravuje starší přesvědčení literární historie, že Václav Jandit byl jezuitou) a vyslovit i konstatování uznávající kulturní hodnoty české reformace. V tomto díle však také nalezneme několik nedostatků. Kniha nepodává úplný pohled na české barokní písemnictví a ani úplný obraz barokní literatury výhradně katolické./4 I přes své vědecké hodnoty je knihou apologetickou a oslavnou. Autor také často uvádí eufemistické formulace a přeceňuje výroky, které nelze kriticky obhájit. Nelze si také nevšimnout Vašicovy zaujatosti proti Jaroslavu Vlčkovi, kterému vytýká podcenění a znehodnocení barokní doby. Na obhajobu Vlčka musíme však podotknout, že se díval na kulturní vývoj pohledem osvícenským a pozitivistickým. Celkově je kniha „České literární baroko" dílem velikého úsilí badatelského i metodického, zároveň intensivním a zaníceným projevem autorovy individuality.

Některé stati otištěné v knize „České literární baroko" jsou též upravené a pro knižní soubor přizpůsobené výklady, jimiž Vašica doprovázel svá dřívější vydání barokních děl a autorů. Z této edice se dostalo do podoby knižního vydání díla Bridlova, Šimona Hlíny, Jana Tannnera, Bohuslava Balbína a Bohumíra Hynka Bílovského aj.


Přes barokní české písemnictví se Vašica dostal i k tématu svého slezského domova, jemuž už dříve věnoval článek Drobnosti z lašského nářečí, dále několik mluvnických záznamů, které jej upoutaly jako filologa a které si zaznamenal za svých návštěv do rodného Slezska. Svou pozornost však také věnoval významným slezským osobnostem jako třeba Bohumíru Hynku Bilovskému, který zanechal rozsáhlé literární dílo, kromě spisů českých i latinských nebo německých. Jeho báseň Církevní Cherubín anebo slavný, a stálý v ohni, a mukách víry a svaté zpovědi zástupce Jan Sarkandr měla ukázat na hodnoty básnického díla Bilovského.
Jeho dalším objevem je rodák z Hlučína Tomáš Xaverius Laštovka, jehož dílo a význam vzkřísil a zvážil v stati K otázkám barokního písemnictví. Toto téma Vašicova díla je uzavřeno přednáškou Účast Slezska na českém literárním baroku přednesená v roce 1946 na pražském Slezském týdnu. Zde se dotýká všech postav, kterým dříve věnoval pozornost a připomíná nové literární osobnosti, které si žádají ještě další zhodnocení.

Rozsáhlá bádání věnoval Vašica svatováclavským skladbám přemyslovského období - podstatnou část Vašicova díla z doby po roce 1948, kdy mnohé jeho vědecké i teologické názory přestaly odpovídat oficiální doktríně, tvořily podrobné soupisy a popisy staroslověnských rukopisů uchovávaných v jednotlivých archivech. Povahu takového soupisu částečně měly už Staročeské evangeliáře, na práci slavisty J. Vajse navázal Soupisem staroslovanských rukopisů Národního muzea v Praze. Posmrtně byly vydány soupisy Z církevněslovanských rukopisů Národní knihovny v Praze a Slovanské knihovny. Úctyhodného rozsahu je rovněž Vašicova činnost překladatelská, zejména ze staroslověnštiny, latiny, ruštiny či francouzštiny, a vydavatelská. Vašica připravil také řadu komentovaných edic literárních památek středověkých a barokních. Jeho pozornosti se těšily i další oblasti, např. náboženské dějiny Ruska, kulturní specifikum Podkarpatské Rusi nebo církevní hnutí unionistické.


Vzpomínky na Josefa Vašicu


V knize Vladimíra Neuwirtha „ Profesor Josef Vašica" se můžeme setkat s několika vzpomínkami na něj. Z této publikace se teprve dovídáme, kdo byl doopravdy Josef Vašica. Při příležitosti jeho šedesátých narozenin napsal Vašicův přítel Jan Čep: „ Společnost profesora Vašici mívala několik neocenitelných výhod: cítili jste vedle sebe mužnou, vyrovnanou osobnost, o kterou se bylo možno opřít ve chvílích vnitřních zmatků, člověka posuzujícího věci lidské se svrchovaným klidem a moudrým porozuměním. Mohli jste k němu přijít s čímkoliv, a nebylo se třeba bát, že se nad vámi snadno pohorší. Svou převahu neuplatňoval nikdy nápadně. Nepoznal jsem nad něho člověka diskrétnějšího a jemnějšího; bral vás jako sobě rovného, ponechávaje vám pocit úplné svobody a vyrovnávaje s velikým taktem požadavky přátelství s požadavky náležité úcty a důstojnosti, bez kterých by se vzájemný vztah nepochybně zvrhl."/5

Se stejnou úctou na něj vzpomíná Božena Gelnarová, která byla neteří profesora Vašici: „ Byl pro nás vzorem dobrého, tolerantního člověka, který se dovedl bavit s dětmi i s dospělými, s venkovany i vysoce vzdělanými lidmi. Byl strýčkem nejen pro nás, ale i pro celou širokou rodinu z tatínkovy strany a také pro naše kamarádky, kamarády a sousedy."/6 Z dalších statí se dozvídáme, že byl náruživým fotografem, sportovcem a že díky svému zdraví byl tak aktivní v publikační činnosti.

I František X. Halas vyjádřil své vzpomínky na tohoto profesora: „Profesor Vašica byl mně skutečně duchovním otcem a rádce. Ale také jsem si uvědomoval, že je velkým vědcem a dokonce příbuzného oboru s oborem, který jsem si ke studiu vyvolil já…"/7 F. X. Halas vypráví o prof. Vašicovi z pozice jeho žáka, obdivovatele a později přítele.

Oldřich Zahradníček také přispěl svými vzpomínkami o událostech spojené se setkáním s Vašicou: „Sešli se známí lidé nejdříve ke kávě a zůstali i na večeři. Povídalo se ovšem možném - o kultuře, politice, divadle, náboženství …Často došlo k vášnivé výměně názorů. např. Jan Zahradníček a Vyskočil Albert byli naprosto nesmlouvaví katolíci, dalo by se říct netolerantní. Kdežto prof. Vašica byl naprosto tolerantní člověk, ten ctil každou víru, každé přesvědčení, když to nebylo proti jeho mysli…"/8

Na smrt Josefa Vašici reagovala například Eva Vyskočilová: „V roce 1968 umíral pan prof. Vašica ve Všeobecné nemocnici v Praze. Přišla jsem ho navštívit. Byl zelený čtvrtek. Již jen stěží mluvil, ale jeho první slovo bylo: „Kde je Pavel?" Ten přišel zanedlouho, aby se rozloučil se svým učitelem a přítelem rodiny. Z jeho rukou vycházelo jen žehnání, z jeho slov a činů vždy jen útěcha a pomoc. Dobře o něm řekl pan farář Arnošt Voves: „To je andělský kněz."/9

K jeho posledním dnům života se vyjádřil již zmíněný Oldřich Zahradníček: „Naposled jsem viděl pana profesora Vašicu den před jeho smrtí. Ležel u Divišů na klinice. Ležel tam dvakrát. Měl Gravicův nádor, rakovinu ledviny. Ledvinu mu odstranili, jenomže měl spoustu metastáz. Já jsem v poledne moc času neměl, odběhl jsem z kliniky v plášti a zastavil se u něj. Nezapomenu nikdy v životě, jak se na mě díval těma očima, vzal mě za ruka a povídá:"Potěš mě, prosím." Já jsem ho mohl těžko potěšit, poněvadž jsem věděl, oč u něho jde, ale snažil jsem se o to. Následující den zemřel."

Josef Šrámek5. 3. 2008

* 14. 3. 1875 Štítina
+ 23. 7. 1937 Ostrava-Vítkovice

- právník a politik
- první (a poslední) slezský zemský prezident
 

Po maturitě na českém gymnáziu v Opavě pokračoval ve studiu na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po dokončení studií působil na finančním ředitelství v Opavě a od roku 1901 v politické správě jako úředník na Těšínsku. V roce 1917 byl jmenován okresním hejtmanem v Opavě. Po obsazení Opavy českým vojskem v prosinci 1918 byl pověřen vedením zemské správy politické a později byl jmenován slezským zemským prezidentem. V roce 1928 byla země slezská zrušena a stal se tak zároveň prvním i posledním slezským zemským prezidentem. Veškerou svou činností přispíval k všestranné konsolidaci zdejších složitých poměrů.