Počátky souboru

Štítina byla vždy kulturní obcí, jak dokládají slova pamětníků: "takové v okolí nebylo." Historie místního ochotnického spolku se zde vyprofilovala před devadesáti devíti lety. A již v počátečním období, za první republiky, zde vznikla řada význačných inscenací. Repertoár byl tvořen českými hrami devatenáctého století: Maryša, Lucerna či Strakonický dudák. Dokonce zde měla být uvedena i Blodkova opera V studni, avšak plány zhatila mobilizace a válečné události.

Nicméně sama skutečnost, že ochotníci chtěli inscenovat operu, svědčí o nebývalém divadelním nadšení místních obyvatel. Druhá světová válka se neblaze podepsala nejenom na tváři obce. V jejím průběhu byl totiž v koncentračním táboře umučen Antonín Hartmann, vůdčí osoba amatérského souboru. Vedení spolku se tedy ujal jeho syn, rovněž Antonín. V poválečném období, na přelomu čtyřicátých a padesátých let, bylo navázáno na tradici uvádět díla klasická (vedle Maryše to byla Vojnarka, Naši furianti či Noc na Karlštejně), dokonce inscenátoři sáhli i po zahraničním titulu (Zdravý nemocný). Nemalý vliv na kvalitu jevištních ztvárnění dramat měla také spolupráce s opavským Slezským divadlem, jež štítinskému souboru zapůjčovalo dobové kostýmy. Krizový rok 1956 Rok 1956 znamenal v historii nejen štítinského souboru mezník. Neboť z podnětu vyšších instancí došlo ke zrušení mnoha ochotnických spolků, přecházely pod osvětovou besedu.

Z majetku divadelního spolku ve Štítině se nezachovalo zhola nic, protože knihy, kulisy, opona či reflektory byly uloženy ve volně přístupné stodole jednoho z místních občanů. Navzdory negativních skutečnostem soubor nezanikl a pokračoval v inscenování české klasiky. Na sklonku padesátých let se dokonce na repertoáru objevil titul z žánru zpěvohry, Marina. Spolek se významně podílel na utváření kulturní podoby obce – a to nejen na poli divadelním.

V letech 1963 – 1967 při něm fungoval pěvecko-recitační a taneční soubor. Od šedesátých let po současnost Po několikaleté tvůrčí odmlce se spolek opět dal dohromady na sklonku šedesátých let, v roce 1968. První uvedenou hrou byly Muziky, muziky, velmi úspěšná inscenace, která v historii ochotnického souboru znamenala mezník. Zaštiťující organizací amatérů se totiž stal Sbor dobrovolných hasičů ve Štítině, jenž se zároveň staral o technickou stránku inscenací. Umělci se tedy již mohli zcela soustředit pouze na samotné jevištní dílo.

Od roku 1969 se soubor pravidelně účastnil divadelní přehlídky ochotníků s názvem Těškovické jaro, kde většinou získával jednu z hlavních cen. Jen devět let po znovuzahájení činnosti byl naneštěstí zrušen sál u Stuchlíků, který doposud ochotníkům sloužil jako zkušebna a scéna. Nebylo kde hrát. Soubor se odmlčel na dlouhých dvacet tři let, v jichž průběhu byla uvedena pouze pohádka Z pekla štěstí, již sehráli žáci základní školy.

Změna nastala až roku 2000. Obecní tělocvična byla přebudována na sál s jevištěm, umělci tedy získali tolik potřebné prostory. Na základě podnětu Karla Ulricha nastudoval Václav Benda hru Neseriózní komedie, která svým úspěchem předznamenala budoucí dráhu souboru ŠAMU (Štítinská akademie múzických umění). S Procházkovou komedií spolek vyhrál první ročník přehlídky Švihadlo 2002 a zúčastnil se Krakonošova divadelního podzimu ve Vysokém nad Jizerou, kde byla odbornou kritikou oceněna režie (Václav Benda a Marie Dominiková) i představitel hlavní mužské role Jaromír Glabazňa. K jedné z dalších inscenací, Blbec k večeři, byla coby režisérka přizvána členka činohry Slezského divadla Ludmila Štědrá. I za tuto inscenaci byl soubor nominován na účast na přehlídce ve Vysokém nad Jizerou, kde Jaromír Glabazňa opět získal cenu nejvyšší. Nejinak tomu bylo u poslední inscenace ŠAMU, Proklaté Ketty. Bezesporu je nutné říci, že ŠAMU za sedm let své existence se nemalým způsobem zasloužila o zviditelnění obce v rámci Moravskoslezského kraje.