Prof. PhDr. Josef Vašica
* 30. 8. 1884 Štítina
+ 11. 4. 1968 Praha
Narodil se 30. 8. 1884 ve Štítině u Opavy do rodiny Františka Vašici a Marianny rozené Glabazňové. Brzy po narození nejstaršího a jediného syna se rodina odstěhovala do Mokrých Lazců a v roce 1894 pak do Opavy. Otec Vašici byl kolářským mistrem, ve svém volném čase pak hrál na housle, basu a klarinet. Své umění měl možnost předvádět na koncertech. Při jedné takové příležitosti se seznámil s ředitelem opavského gymnázia Vincencem Praskem, kterému se chlubil nadaností svého syna. Josef byl pozván na přezkoušení, jehož výsledkem bylo přijetí na tuto školu. Po maturitě v roce 1902 se Josefovi rodiče přestěhovali do Klimkovic, kde působil bratr Marianny Msgre Eustach Glabazňa jako farář a děkan, který měl podstatný vliv nejen na celou Josefovu rodinu, ale i na jeho samotného. Pod jeho vlivem se Vašica rozhodl ke studii teologie na Cyrilometodějskou fakultu v Olomouci. Jeho touhou bylo v té době byla pastorační činnost mezi prostým lidem někde na vesnické faře. V roce 1906 byl vysvěcen knězem a jako prefekt na arcibiskupském gymnáziu strávil školní rok 1906-1907 v Kroměříži. O rok později byl vyslán svými představenými na vídeňskou univerzitu, aby studoval slovanskou filologii. Měl učitele slavných jmen: Vatroslav Jagiće, Milana Rešetara, Konstantina Jirečka a Václava Vondráka. Studia ukončil Josef Vašica roku 1911 předložením disertační práci Das Olmützer Evangelistar in seiner Sprache und Entstehung (Olomoucký evangeliář, jeho jazyk a jeho původ), v níž se snažil dokázat vliv staroslověnského biblického překladu na překlad staročeský. Do těchto let také spadá jeho seznámení s Josefem Florianem, působícím ve Staré Říši na Moravě. Toto přátelství pro mladého Vašicu mnoho znamenalo a ovlivnilo též významně jeho literární zájmy, zejména o české baroko. Z Vídně odchází učit na arcibiskupské gymnázium do Kroměříže. V roce 1919 přijal nabízené místo na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci, kde vyučoval staroslověnský jazyk a literaturu. Habilitoval se prací Staročeské evangeliáře. Vašica na této fakultě působil jako soukromý docent, mimořádný a posléze řádný profesor až do roku 1937. Tehdy, když známý pražský slavista prof. Vajs odešel do důchodu, nastoupil na jeho místo řádného profesora „staroslověnského překladu Písma svatého a liturgie slovanské" na pražské teologické fakultě. Od roku 1939 se však tato fakulta stala obětí nepříznivých dějinných událostí : po šest let za německé okupace byly české vysoké školy zavřeny, za komunistické vlády pak roku 1950 byla pražská teologická fakulta zrušena. Profesor Vašica byl v těchto těžkých dobách odkázán na velmi skromný život, snášel však svůj osud s obdivuhodnou statečností a vyrovnaností. Věnoval se plně vědecké práci, právě z padesátých a šedesátých let pocházejí jeho nejvýznamnější práce z oblasti staroslověnského jazyka a písemnictví. Až do své smrti 11. dubna 1968 pracoval velmi aktivně v redakci Slovníku jazyka staroslověnského, pro nějž připravil a nově interpretoval zejména právní památky. Byl pohřben ve slezských Klimkovicích , ale po zrušení hřbitova byly jeho ostatky přeneseny na Velehrad.
Za těmito vnějšími suchými obrysy hlavních životních dat se skrývá však mnohem rozmanitější a nesmírně bohatý vnitřní vývoj a růst, který nám zčásti prozrazuje Vašicovo literární dílo. Psal nejen věci odborné, ale také popularizující, seznamující i vědecky neškoleného laika s novými objevy. Jeho práce vznikaly na základě potřeby, střídal díla krátká i rozměrná, stati a studie, články a poznámky, referáty a posudky. Publikoval v několika odborných časopisech a kulturních periodikách např. Hlídka, Časopis katolického duchovenstva, Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, Acta Academiae Velehradensis, Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci, Listy filologické, Časopis pro moderní filologii, Slovo a slovesnost, Byzantinoslavica, Slavia, staroříšské Floriánovy Archy, Tvar, Život, Lumír, Akord, Řád, Našinec, Slezský sborník, Rozmach, Jitro, Na hlubinu, Lidové noviny, Lidová demokracie, Svobodné noviny, Vyšehrad a v dalších včetně zahraničních : Slavjanskaja filologia (Moskva), Slavistična revija (Lublaň), Illustrazione Vaticana (Roma) aj.
Za vědecké zásluhy byl jmenován papežským komořím. Udržoval těsné kontakty s mnohými osobnostmi své doby. Před druhou světovou válkou se významně a dlouhodobě podílel na překladatelské a vydavatelské činnosti pro edice J. Floriana ve Staré Říši na Moravě.
V prvním období se Vašicovo bádání soustřeďovalo na staročeské překlady biblických textů a prokázání možného vlivu staroslověnského překladu Písma na ně. Tato otázka byla takřka jeho badatelským životním úkolem. Řeší otázky, zda staročeské překlady biblickým textů vycházejí z cyrilometodějské tradice, nebo zda se nevycházelo z jiných pramenů, z nového nezávislého překladu podle latinské Vulgaty. Zabýval se problematikou vývoje a ustálení ústního podání biblických příběhů, jejich sepsáním a konečnou podobou. Snažil se o kritické vydání staročeského biblického textu, zachovaného jednak v evangeliářích a v žaltářích, jednak v celých biblických souborech. Veškeré své názory a poznatky o této problematice uveřejnil v monografii Staročeské evangeliáře, věnované památce prof. V. Vondrákovi. Všechny Vašicovy studie o staročeském překladu biblickém jsou práce průkopnické. Sice se Vašica opírá o své předchůdce, ale užívá nových nástrojů zkoumání, staví problémy do nového světla. Vašica dokázal, že naše nejstarší biblické překlady jsou uměleckými díly staročeské prózy i poezie, které pak ovlivnily řeč kazatelskou a lidovou.
Výzkumy o staročeské bibli přivedli Vašicu také do naší gotické literární epochy, z které připomenul některá zapomenutá díla jiné zase objevuje a nově vykládá např. Naučení rodičům z r. 1928 a 1946, Zrcadlo marnotratných, 1940, a Traktátec o štěstí, který se jmenuje Pán rady, 1944.
Vrhá se do dalších ještě dosud neprobádaných oblastí - staroslověnské vzdělanosti. V pracích s touto tematikou opět s filologickou důkladností nově osvětlil původ a předpokládané osudy dochovaných rukopisů. Seznamuje také čtenáře se životy obou apoštolů, se skladbami na jejich počest složenými, se statěmi jiných autorů o této problematice. Z obecně historického hlediska je staroslověnské liturgii věnováno dílo Slovanská bohoslužba v českých zemích. Studie vydané v souboru Literární památky epochy velkomoravské se zabývají především osobnostmi Konstantina a Metoděje, jejich významem a literárním odkazem (překladem Starého a Nového zákona). Převratným pro světovou slavistiku se stal Vašicův objev, že cyrilometodějským obřadem byla tzv. liturgie sv. Petra. Liturgická a filologická hlediska Vašica se zdarem kombinuje a uplatňuje též při řešení jiných problémů církevněslovanského písemnictví. Pomocí těchto metod se mu podařilo české hlaholské literatuře přisoudit také Staroslovanskou legendu o sv. Vítu a mladší emauzské Krakovské zlomky hlaholské.
V pozdějších letech, zejména v době spolupráce se staroříšským vydavatelem J. Florianem, se jeho pozornost obrátila k literárním památkám doby barokní. Z období temna, tradičně dosud považovaného za úpadek českého jazyka a literatury, vyzdvihoval opomíjená či zapomenutá díla básnická ( objevil velikost B. Brídla), stejně jako homiletika významných kazatelů (B. H. Bilovský, O. F. de Waldt, F. M. Krum), knihy katechismů a modliteb. Rozbor literární tvorby mu byl argumentem, s níž se obracel proti konvenčnímu postoji literární historie a jejímu kritickému hodnocení živlu protireformačního, zejména jezuitského. Katolickému duchovenstvu této doby poprvé přiznal roli nositele kulturních hodnot, poukazoval na umělecký odkaz baroka a prokazoval platnost ideje o kontinuitě českého literárního a jazykového vývoje. Své hlavní barokní studie uveřejňované do r. 1938 shrnul Vašica v knize České literární baroko.Ve třech kapitolách shrnuje barokní písemnictví ve třech formách v poezii, asketice a homiletice.
V oddíle o poezii je dominantním objektem básník Brídel/ , ale vedle něho je věnována pozornost též Felixi Kadlinskému, Janu Kořínkovi a je zde také poukázáno k nutnosti zkoumat i jiné osobnosti. Do této části je zařazena i studie Legenda svatoivanská, která vznikala jako doprovod k vydání Brídlova „Života sv. Ivana", kterou nalezneme v doslovu. Spousta historiků se zdráhá přijmout a uznat Vašicův pokus o rehabilitaci historické osobnosti záhadného poustevníka Ivana např. F. M. Bartoš, V. Flajšhans nebo R. Urbánek.
V oddíle asketika/2 upozorňuje na zanedbávanou část naší barokní kultury a to jsou modlitební knížky, katechismy a jiné náboženskovzdělávací spisy.
Závěrečný třetí oddíl/3 o homiletice je věnován dalšímu opomíjenému literárnímu druhu našeho baroka, totiž kázání jako projevu literárnímu a jako nejdůležitější složce českého barokního písemnictví.
Vašica se ze všech autorů zabývající se barokní dobou nejvíce ponořil do hloubky vlastní literární produkce této doby a vytěžil z ní mnoho nových poznatků. Je zde vidět, že rozumí dokonale obsahu baroka a jeho církevním souvislostem a že sleduje se soustavnou pozorností jeho stylový výraz v české řeči. Vašicův vyvinutý kritický smysl umožňuje revidovat mnoho dosavadních omylů nejen názorných, ale i věcných (např. opravuje starší přesvědčení literární historie, že Václav Jandit byl jezuitou) a vyslovit i konstatování uznávající kulturní hodnoty české reformace. V tomto díle však také nalezneme několik nedostatků. Kniha nepodává úplný pohled na české barokní písemnictví a ani úplný obraz barokní literatury výhradně katolické./4 I přes své vědecké hodnoty je knihou apologetickou a oslavnou. Autor také často uvádí eufemistické formulace a přeceňuje výroky, které nelze kriticky obhájit. Nelze si také nevšimnout Vašicovy zaujatosti proti Jaroslavu Vlčkovi, kterému vytýká podcenění a znehodnocení barokní doby. Na obhajobu Vlčka musíme však podotknout, že se díval na kulturní vývoj pohledem osvícenským a pozitivistickým. Celkově je kniha „České literární baroko" dílem velikého úsilí badatelského i metodického, zároveň intensivním a zaníceným projevem autorovy individuality.
Některé stati otištěné v knize „České literární baroko" jsou též upravené a pro knižní soubor přizpůsobené výklady, jimiž Vašica doprovázel svá dřívější vydání barokních děl a autorů. Z této edice se dostalo do podoby knižního vydání díla Bridlova, Šimona Hlíny, Jana Tannnera, Bohuslava Balbína a Bohumíra Hynka Bílovského aj.
Přes barokní české písemnictví se Vašica dostal i k tématu svého slezského domova, jemuž už dříve věnoval článek Drobnosti z lašského nářečí, dále několik mluvnických záznamů, které jej upoutaly jako filologa a které si zaznamenal za svých návštěv do rodného Slezska. Svou pozornost však také věnoval významným slezským osobnostem jako třeba Bohumíru Hynku Bilovskému, který zanechal rozsáhlé literární dílo, kromě spisů českých i latinských nebo německých. Jeho báseň Církevní Cherubín anebo slavný, a stálý v ohni, a mukách víry a svaté zpovědi zástupce Jan Sarkandr měla ukázat na hodnoty básnického díla Bilovského.
Jeho dalším objevem je rodák z Hlučína Tomáš Xaverius Laštovka, jehož dílo a význam vzkřísil a zvážil v stati K otázkám barokního písemnictví. Toto téma Vašicova díla je uzavřeno přednáškou Účast Slezska na českém literárním baroku přednesená v roce 1946 na pražském Slezském týdnu. Zde se dotýká všech postav, kterým dříve věnoval pozornost a připomíná nové literární osobnosti, které si žádají ještě další zhodnocení.
Rozsáhlá bádání věnoval Vašica svatováclavským skladbám přemyslovského období - podstatnou část Vašicova díla z doby po roce 1948, kdy mnohé jeho vědecké i teologické názory přestaly odpovídat oficiální doktríně, tvořily podrobné soupisy a popisy staroslověnských rukopisů uchovávaných v jednotlivých archivech. Povahu takového soupisu částečně měly už Staročeské evangeliáře, na práci slavisty J. Vajse navázal Soupisem staroslovanských rukopisů Národního muzea v Praze. Posmrtně byly vydány soupisy Z církevněslovanských rukopisů Národní knihovny v Praze a Slovanské knihovny. Úctyhodného rozsahu je rovněž Vašicova činnost překladatelská, zejména ze staroslověnštiny, latiny, ruštiny či francouzštiny, a vydavatelská. Vašica připravil také řadu komentovaných edic literárních památek středověkých a barokních. Jeho pozornosti se těšily i další oblasti, např. náboženské dějiny Ruska, kulturní specifikum Podkarpatské Rusi nebo církevní hnutí unionistické.
V knize Vladimíra Neuwirtha „ Profesor Josef Vašica" se můžeme setkat s několika vzpomínkami na něj. Z této publikace se teprve dovídáme, kdo byl doopravdy Josef Vašica. Při příležitosti jeho šedesátých narozenin napsal Vašicův přítel Jan Čep: „ Společnost profesora Vašici mívala několik neocenitelných výhod: cítili jste vedle sebe mužnou, vyrovnanou osobnost, o kterou se bylo možno opřít ve chvílích vnitřních zmatků, člověka posuzujícího věci lidské se svrchovaným klidem a moudrým porozuměním. Mohli jste k němu přijít s čímkoliv, a nebylo se třeba bát, že se nad vámi snadno pohorší. Svou převahu neuplatňoval nikdy nápadně. Nepoznal jsem nad něho člověka diskrétnějšího a jemnějšího; bral vás jako sobě rovného, ponechávaje vám pocit úplné svobody a vyrovnávaje s velikým taktem požadavky přátelství s požadavky náležité úcty a důstojnosti, bez kterých by se vzájemný vztah nepochybně zvrhl."/5
Se stejnou úctou na něj vzpomíná Božena Gelnarová, která byla neteří profesora Vašici: „ Byl pro nás vzorem dobrého, tolerantního člověka, který se dovedl bavit s dětmi i s dospělými, s venkovany i vysoce vzdělanými lidmi. Byl strýčkem nejen pro nás, ale i pro celou širokou rodinu z tatínkovy strany a také pro naše kamarádky, kamarády a sousedy."/6 Z dalších statí se dozvídáme, že byl náruživým fotografem, sportovcem a že díky svému zdraví byl tak aktivní v publikační činnosti.
I František X. Halas vyjádřil své vzpomínky na tohoto profesora: „Profesor Vašica byl mně skutečně duchovním otcem a rádce. Ale také jsem si uvědomoval, že je velkým vědcem a dokonce příbuzného oboru s oborem, který jsem si ke studiu vyvolil já…"/7 F. X. Halas vypráví o prof. Vašicovi z pozice jeho žáka, obdivovatele a později přítele.
Oldřich Zahradníček také přispěl svými vzpomínkami o událostech spojené se setkáním s Vašicou: „Sešli se známí lidé nejdříve ke kávě a zůstali i na večeři. Povídalo se ovšem možném - o kultuře, politice, divadle, náboženství …Často došlo k vášnivé výměně názorů. např. Jan Zahradníček a Vyskočil Albert byli naprosto nesmlouvaví katolíci, dalo by se říct netolerantní. Kdežto prof. Vašica byl naprosto tolerantní člověk, ten ctil každou víru, každé přesvědčení, když to nebylo proti jeho mysli…"/8
Na smrt Josefa Vašici reagovala například Eva Vyskočilová: „V roce 1968 umíral pan prof. Vašica ve Všeobecné nemocnici v Praze. Přišla jsem ho navštívit. Byl zelený čtvrtek. Již jen stěží mluvil, ale jeho první slovo bylo: „Kde je Pavel?" Ten přišel zanedlouho, aby se rozloučil se svým učitelem a přítelem rodiny. Z jeho rukou vycházelo jen žehnání, z jeho slov a činů vždy jen útěcha a pomoc. Dobře o něm řekl pan farář Arnošt Voves: „To je andělský kněz."/9
K jeho posledním dnům života se vyjádřil již zmíněný Oldřich Zahradníček: „Naposled jsem viděl pana profesora Vašicu den před jeho smrtí. Ležel u Divišů na klinice. Ležel tam dvakrát. Měl Gravicův nádor, rakovinu ledviny. Ledvinu mu odstranili, jenomže měl spoustu metastáz. Já jsem v poledne moc času neměl, odběhl jsem z kliniky v plášti a zastavil se u něj. Nezapomenu nikdy v životě, jak se na mě díval těma očima, vzal mě za ruka a povídá:"Potěš mě, prosím." Já jsem ho mohl těžko potěšit, poněvadž jsem věděl, oč u něho jde, ale snažil jsem se o to. Následující den zemřel."
Svátek má Oto
