Ludmila Hořká - Marie Holubková
* 26. 4. 1892 Dvořisko
+ 4. 10. 1966 pochována na Štítině
Narodila se v rodině chalupníka Benjamína Holubka (* 17. 12. 1863) na Dvořisku č.p. 5 a jeho manželky Johany (* 24. 6. 1865), dcery Jana Haidera, chalupníka na Dvořisku, a jeho ženy Anny roz. Fechnerové. Rodiče byli sezdáni 11. 2. 1890. Na rakousko-pruském pomezí chodila jejich dcera Marie do německé školy v Kravařích a české školy ve Štítině. Nedostalo se jí odpovídajícího vzdělání k činnosti literáta a život se s ní nemazlil. Její otec Benjamín Holubek se na chalupnickou Haiderovu usedlost ve Dvořisku přiženil z Kravař. Snažil se mít mužského potomka za každou cenu, třikrát se jeho manželce Johaně narodil syn (1890, 1893, 1896), vždy jej pojmenovali po otci Benjamínem a vždy krátce po narození zemřel. A když její matka 18. 8. 1903 zemřela na tuberkulózu, měla budoucí spisovatelka 11 let a musela se již starat o domácnost. Otec, který na sklonku 19. stol. začal provozovat hostinskou živnost, se sice vzápětí oženil podruhé, ale taktéž velmi brzy, 1. 10. 1915, zemřel na souchotiny. Marie jako nejstarší jeho dítě převzala vedení otcova hostince a starala se o tuto živnost až do r. 1938. Provdala se sice za zedníka Šindeláře, ale neměla v něm přílišnou oporu pro jeho častou nezaměstnanost. Snad pro tento trpký životní osud si v literárním světě zvolila pseudonym „Ludmila Hořká“. Patřila k horlivým čtenářkám a hospůdka, kterou vedla, jí byla velkým divadlem, kde naslouchala lidovým písním, vyprávěním místních zkazek a pověstí. Vše si zapisovala, ale její zápisy spálila nevraživá macecha. Všímala si všech projevů jejich krajanů, hlučínských Moravců, projevů jejich lidového umění, sama chodila v kroji, těšily ji staré výšivky, po předcích si schovávala nádherné čepice. Stala se sběratelkou lidové slovesnosti. Po vzniku ČSR byla členkou odbočky národopisného sdružení Sedlišťan a sama ustavila soubor lidové tvořivosti. Psala články do časopisů Moravec, Náš domov, Naše Slezsko, Moravská orlice a Radostná země. Z jejích bohatých sběrů byl publikován jen zlomek. V rukopise zůstala např. sbírka 127 lidových písní. Národopisný zájem přivedl Hořkou k literární tvorbě, ve které dominovalo Hlučínsko. K němu se vztahuje národopisná románová trilogie s autobiografickými prvky: „Doma“ (1943), „Řeka“(1946) a „Dolina“(1962). K této románové kronice se přimyká novelistická tvorba: baladicky laděný příběh ženy „Bejatka“ (1959) a trpký životní úděl prostých žen „Mezivodky“ (1962).
Orientace na český kulturní život jí přinesla nepřátelský postoj „Hlučiňáků“, takže na sklonku třicátých let na čas opustila rodnou hroudu a přesídlila do Prostějova. Po komunistickém převratu 1948 obdržela zákaz publikační činnosti a mohla opět psát až koncem padesátých let.
Svátek má Oto
